Oheň byl lékem – Teatro della Pergola

Fahrenheit 451 od Raye Bradburyho popisuje dystopickou budoucnost, ve které je zakázáno číst, neustále zapnuté obrazovky odcizují volný čas lidí a pokus o přemýšlení způsobuje fyzickou nepohodu. Ironicky už hasičský sbor není zaměstnán hašením požárů, ale spalováním knih a v případě potřeby i jejich majitelů. Kniha vyšla před asi 70 lety, v roce 1953, ale je zasazena do budoucnosti, tedy do 20. let 21. století – což je dnes. Ale nacházíš se v 21. století a právě čteš tento text, takže se Bradbury mýlil? Záleží na tom, jak chápeme dystopii: předpověď budoucnosti, která se časem potvrdí/vyvrátí, nebo varování o přítomnosti, které se neustále obnovuje? Il fuoco era la cura volně prochází a znovu čte Fahrenheit 451, spaluje ho jako milovanou knihu přečtenou tisíckrát a přenášenou na tisíc míst, umaže ho, zapomene ho někde a pak ho znovu najde, zatímco obálka bledne, papír se odlepuje a stránky se plní poznámkami, lístky, záložkami a vzpomínkami. Pět performerů prochází historií románu, ztotožňují se s postavami, pohybují se horizontálně a mapují stínové oblasti, věci, které nám Bradbury nevysvětluje nebo o nich nevypráví, vytvářejí paralelní narativní linie, teoretické odbočky a staví i kroniky času mezi naší přítomností a antikulturu budoucnosti, v níž nás otupělost zachraňuje před břemenem složitého myšlení. Kdyby se Bradbury mýlil jen o pár let, kdyby se Fahrenheit 451 opravdu stal, co bychom my udělali?